Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdo viděl některou ze zastávek letošního turné BLIND GUARDIAN k třicátému výročí vydání alba „Somewhere Far Beyond“, musel si toho, co přitom viselo ve vzduchu, určitě všimnout. Kompletní obsah tohoto alba totiž prezentoval kapelu v jedné z jejích nejlepších forem, ne-li té úplně nejlepší, a ona elegantní lehkost, ona oduševnělost a nenapodobitelná genialita, s jakou na něm Krefeldští bardi vtiskli melodickému power/speed metalu jednu z jeho nejvýraznějších podob, byla v porovnání se vším tím, co skupina vydala od alba „A Night At The Opera“ (2002), jednoduše bezkonkurenční. A třebaže se to týká vlastně jen pár alb, která za celých těch dlouhých dvacet let stihli Slepí strážci vydat, nevidět onen drobný ústup ze slávy, který ruku v ruce s tím kapela absolvovala, by mohl asi jen nevidomý.
Samozřejmě, věrní přes to všechno vytrvali a uctívali, přičemž určitou úroveň produkce rovněž nebylo nikdy možno přehlédnout, nicméně byl a je prostě rozdíl, pokud se bavíme o BLIND GUARDIAN před rokem 2002 a po něm. A že si to stále více a více uvědomovali i samotní hudebníci je zřejmé především z toho, jak zní jejich nejnovější studiový výtvor, totiž dvanácté řadové album (mezi něž sama kapela počítá i zcela netypickou nahrávku „Legacy Of The Dark Lands“ pod hlavičkou projektu TWILIGHT ORCHESTRA) s paradoxně barevně a námětově naprosto netypickým výjevem na obalu.
Ano, „The God Machine“ vrací BLIND GUARDIAN zpět před onen rok 2002 tak jistě, jako skladba „The Bard´s Song – In The Forest“ dokáže stále rozezpívávat celé amfiteátry a haly. Jestli v tom byl záměr, není nejspíš vůbec důležité, podstatnější je, že posluchač v nahrávce může naprosto jednoznačně definovat náladu devadesátých minulého století, kdy rychlost, síla a přímočarost (byť někdy šikovně maskovaná) platily za vše.
Takže tady to máme a berme nebo nechme být, jak se říkává. Osobně tedy beru, protože tohle jsou prostě (a konečně) znovu ti BLIND GUARDIAN, které musel a musí mít člověk nejraději, jak už jsem to před chvíli popisoval. „The God Machine“ o tom všem vypovídá naprosto otevřeně a bezelstně, když se direktně vrací ke klasické metalové struktuře a přiznává po dlouhém čase důležitost i staré moudrosti o tom, že v jednoduchosti je síla.
V některých okamžicích alba, pravda, se to tak úplně neprojevuje, protože – a to je třeba zmínit zároveň – návrat ke kořenům prostě nezaručuje to, že bude stejně lákavým, jako když se tyhle kořeny odkrývaly poprvé. Těchto dojmů se nelze zbavit u posledních dvou položek alba a do jisté míry také u druhého singlu „Secrets Of The American Gods“. To je ovšem (zhruba) vše, co padlo na oltář úplné nepůvodnosti a unaveného autorského rukopisu. Jinak nahrávce proudí v žilách zdravě čerstvá krev a nelze se tudíž nad jejím povznášejícím obsahem rovněž než povznášet. Totálně nostalgická „Deliver Us From Evil“, nade všemi se tyčící „Damnation“, podobně nebetyčná „Life Beyond The Spheres“, uvážlivá pocta NEVERMORE v „Architects Of Doom“ anebo krásná balada „Let It Be No More“ to zkrátka a jednoduše neumožňují, stejně jako to kdysi neumožňovala celá alba BLIND GUARDIAN. A už jen za ten pocit, za to, že kapela posluchače vzala zpět tam, kde mu bývalo nejlépe, za to si „The God Machine“ zaslouží všeobecný respekt.
1. Deliver Us from Evil
2. Damnation
3. Secrets of the American Gods
4. Violent Shadows
5. Architects of Doom
6. Let It Be No More
7. Blood of the Elves
8. Destiny
Ejhle, špičkový německý debut našťouchaný bravurním technickým DM. Má to dost valérů, skvělou balanci mezi melodikou a zrůdnou agresí, zábavný vokál a explozivní basu, která evokuje klasiky žánru. Němci působí dojmem, že se pro první ligu narodili!
Košatý technický death, agresivní náklepy střídá progresivní hravost a přestože se jedná o brutální formu death metalu, je to i dostatečně čitelné. Povedený zvuk dává vyniknout všem instrumentálním parádičkám. A tempo je většinou zabijácké. Palec nahoru.
Tento šťavnatý mix proto-black/deathu s thrashovým zurvalstvom, nasratosťou a rýchlosťou sa mi veru pozdáva. Švédom to krásne hrá, tento debut u slovutných Century Media sa veru podaril.
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.